Rostliny spolu navzájem soupeří: Všechny se chtějí nechat opylit, neboť jen tak se mohou rozmnožovat. Včela má smysly uzpůsobené k zachycení signálů, které květiny vysílají. Zaprvé se jedná o jejich barvu a zadruhé o jejich vůni. Včely vidí barevně. Mají tendenci létat k modré a žluté barvě. Červenou barvu nevidí, například vlčí mák vidí jako černou skvrnu. Ultrafialové světlo naopak vidí, a květiny to „vědí“. Mají pigmenty, které odrážejí ultrafialové světlo. To znamená, že včely vědí, kde jsou zdroje nektaru, a tedy i optimální místa k přistání. Fascinující je skutečnost, že včely vidí barevně pouze tehdy, pokud se nepohybují rychleji než 5 km/h. Při vyšší rychlosti vidí své okolí černobíle.
Včely čichají svými tykadly. Díky pohyblivosti tykadel umí dokonce určit směr, odkud pachy a vůně pocházejí, aby mohly zamířit přímo k rozkvetlé rostlině, opylit ji a sbírat nektar.
Včely sosákem nasají nektar, základ medu, a uloží jej ve svém medovém váčku. Pyl, který obsahuje velké množství bílkovin a používá se ke krmení plodu, sbírají včely skoro jakoby jen tak mimochodem. Přichytí se k chloupkům na těle včel a při návštěvě další květiny se v odpovídajícím množství přenese na bliznu.
Tímto způsobem se samčí pylové zrnko dostane k samičímu vajíčku, a postupně z nich v květině vyrostou semínka. To je základní proces opylení, který zajišťuje pokračující existenci daného druhu rostliny. Většina pylu však zůstává zachycena na zadních nohou včely v jakýchsi „kapsách“, ve kterých ho odnese do úlu, kde bude sloužit jako cenná potrava.
Včela během jednoho výletu navštíví přibližně 100 květů a létá rychlostí 30 kilometrů za hodinu. Pokud vyletí desetkrát za den, znamená to 1 000 květů. Při maximálním počtu 40 letů za den se už dostáváme k mnohem větším číslům. Pokud z úlu vyletí 20 000 včel, každá několikrát denně, opylí i více než 20 milionů květů denně.
Když včela najde bohatý zdroj potravy, podělí se o tuto informaci s ostatními včelami. Prvním krokem jsou různé včelí tance (bzučení a vrtění zadečkem).
Včely prokazují loajalitu vůči květům. Produktivní rostlině zůstávají věrné, dokud nepřestane kvést. Včely také ukazují loajalitu ke konkrétním místům. Pomocí svých tanců a dalších podpůrných činností rekrutují další včely ze svého včelstva, aby letěly k objevenému zdroji potravy. Toto chování má obrovské výhody, neboť se tím zajistí přenos pylu v rámci jednoho druhu rostliny a posloupnost rozkvétání rostlin v dané oblasti tak nachází optimální využití. Navíc to zjednodušuje práci včelaře a může pro něj sloužit i jako vodítko. Včelař totiž může změnit umístění úlů v závislosti na aktuálně kvetoucích dostupných rostlinách, aby včely vždy měly optimální podmínky a mohly vytvářet med z co nejmenšího počtu různých zdrojů.
